Na rozsáhlém území Číny existuje více než 300 živých regionálních divadel (ti-fang-si). Divadelní znakové prostředky prezentované v těchto regionálních divadlech jsou v zásadě jednotné. Výrazně se liší v regionálním muzikálním a melodickém stylu a v textu, který je zpravidla pronášen v místním dialektu. Tím zůstává regionální divadlo převážně na místní folkórní scéně, zejména Číňané z jiných oblastí rozumí textu buď jen zčásti, nebo téměř vůbec ne. A tak jedině pekingská opera, původem divadlo z císařova paláce, tedy jakési divadlo metropolitní, čerpá inspirace z různých regionálních divadel, má celonárodní význam.
Pekingská opera se začíná formovat koncem 18. století. Od roku 1790 do Pekingu, údajně na oslavu císařových narozenin, za sebou přicestovaly čtyři divadelní soubory z provincie An-chuj. Byly to čtyři chuj-pan, soubory an-chujské opery. V dané době byly ve svém regionu již velmi slavné. Ovládaly melodické modely er-chuang, kchun-čchiang, s´-pching-tiao a další melodická schémata, která tvoří základní součást hudebně-melodické struktury pekingské opery. V roce 1828 do Pekingu přijeli další významní herci z čchu-pan, čchuské opery provincie Chu-pej. Přivezli s sebou melodický model si-pchi, který se potom vedle er-chuang stal jedním ze dvou nosných melodických pilířů pekingské opery.
Místní umělci se v Pekingu během dlouhodobé divadelní praxe postupně a vzájemně obohacovali. Převzali dokonalejší prvky jiných divadelních druhů, technik a prostředků divadelního projevu. Vypracovali i původní texty pod vlivem výslovnosti dialektu Pekingu a jeho okolí. Tím vznikal zcela nový hudebně-divadelní útvar se silným vlivem stylu pekingské kultury - pekingská opera. Její definitivní podoba, je-li vůbec v umění o něčem takovém možné hovořit, se zařazuje obyčejně do období císaře Tao-kuang (1821-1850), ale někdy i do období pozdějších.
V pekingské opeře počátečního období se již vytvořily základní melodické modely v ranné podobě. Vytvořila se také jazyková charakteristika textů. Ustanovily se základní herecké typy. Také se vyskytl první repertoár typický pro pekingskou operu.
Od poloviny devatenáctého století je pekingská opera nejrozšířenější formou tradičního čínského divadla.
Repertoár tradiční pekingské opery zahrnuje více než tisíc her. Zhruba tři až čtyři sta z nich patří mezi frekventované. Jejich příběhy mají většinou historickou, politickou nebo válečnou tématiku. Námět čerpá z legend, historického a lidového vyprávění, z románů. Hrají se jako celovečerní hry trvající dvě hodiny (čeng-per-ta-si), nebo dvaceti až třicetiminutové aktovky (če-c´-si). Některé hry se uvádějí v několika dílech dva i více dní na pokračování (lian-tchaj-per-si).
Je nutné dodat, že vývojová historie tradičního hudebního divadla si-čchű je tvůrčím procesem. V rámci daných hereckých vzorců byl v tradičním čínském hudebním divadle vždy prostor pro pěveckou a hereckou improvizaci. Zejména pekingská opera se, díky snaze řady jednotlivých umělců odlišných osobitých stylů, neustále dynamicky vyvíjela. V kontinuálním vývojovém procesu si-čchű vzniklo mnoho divadelních škol různých hereckých typů. K nejrozšířenějším a nejvlivnějším patří takzvané čtyři velké školy ženského typu (s´-ta- ming-tan) pekingské opery - jsou to škola Mej (zkladatel Mej Lan-fang), škola Šang (zakladatel Šang Siao-jűn), škola Čeng (zkladatel Čeng Jan-čchiu) a škola Šűn (zakladatel Šűn Chuj-šeng).
Vzhledem k nesmírné náročnosti je obvyklé, že se adepti tradičního čínského hudebního divadla začínají učit řemeslo již od raného dětství. Tradičním výchovným systémem tradičního divadla si-čchű je takzvaný kche-pan, tradiční divadelní škola rodinného charakteru. Vztah mezi žáky a učitelem se řídil podle vzoru děti a rodiče. V dnešní době se v Číně vyučují pekingská opera a jiná tradiční divadla, stejně jako činohra, balet nebo západní opera, na různých uměleckých školách. Z tradičního rodového školního vzoru se zachoval pouze paj-š´-č´, doslova: řád poklonit se k učiteli, tj. systém obřadem se stát osobním žákem a následovníkem svého životního učitele.