LEHKÝM PEREM

Jednou, po dlouhé společenské formalitě, jsem zatoužila po procházce v osamění.
"Můžu jít s tebou"? zeptala se mě kamarádka, šéfredaktorka známého magazínu. Upřímně, nehodilo se mi to. Zažertovala jsem, "Pokud ti nebude vadit mlčení se mnou..." bez váhání odpověděla, "Dobře, budeme spolu mlčet." A šly jsme mlčky ulicemi, polní stezkou, kolem hřbitova a dál. Nakonec nás přemohla chuť a rozmluvily jsme se. Byla to jedna z nejjiskrnějších procházek, které jsem zažila.
Je pořád tolik věcí, které může člověk dělat sám, bohudíky. Sami jíme, sami se oblékáme, sami dýcháme a sami tvoříme. Ale sám člověk dílo nevytváří. Uvaříte-li dobrotu, kdo to bude jíst? Zazpíváte-li píseň, kdo to bude poslouchat?  Přijdete-li na moudrou myšlenku, kdo tomu bude porozumět? Copak může někdo sám zplodit dítě? Samota je kousek ticha v nitru, je darem přírody. Zazáří, když se sdílí.

První tichý nádech a výdech otevírá ospalé, snem zalepené oči. První sklenice vlažné, převařené vody osvěží zrak i vidění v mysli. Vyplatí se, když tento pitný režim potrvá celý den a občas na pohár pozveme i naše blízké. Vhodné je také, když se mezi jednotlivými sklenicemi, šálky, hrnky, láhvemi, džbány, miskami a skleničkami zvolna nadechneme a dlouze vydechneme. Pití a dechové upravování vytváří (tudíž) koleje, po kterých to ostatní pojede jako spolehlivý vlak: trocha plánované práce, procházka v přírodě i ve městě, čtení dobré knihy, vystát frontu na poště, pozorování stromu, kytek, které rostou u cesty i na balkoně, prohodit pár slov s prodavačkou v zelenině, pokud zrovna nemá "frmol"… Vyplatí se také dvě až tři minuty koukání do „blba“.