„Tóny jsou nástroje, ale důležitý je člověk se svým srdcem…“

Rozhovor s čínskou zpěvačkou žijící v Praze Song Feng-jün
o dračím jazzu, české malebnosti a sbližování kultur

Hanuš: V mládí jste se připravovala na dráhu pěvkyně tradiční pekingské opery. Proč to nevyšlo?
Song: Na pěveckou dráhu jsem se připravovala osm let. Měla jsem však potíže se zrakem. Musela jsem nosit brýle, což je pro operní zpěvačku nemyslitelné. Po osmi letech výuky jsem se na doporučení své učitelky, paní Šang Chuj-min, rozhodla jinak. Začala jsem studovat, zajímaly mě jazyky, hlavně angličtina, i evropská literatura. Přitom jsem ale stále myslela na zpěv. Když člověk hudbu opravdu miluje, najde si vlastní cestu. Asi jsem takové „nakopnutí“ potřebovala. Myslíte si, že vám není něco přáno, ocitnete se „dole“ – a ono se pak ukáže, že právě tento bod byl počátkem vaší další dráhy.

Hanuš: Jak jste se v Číně dostala k jazzu?
Song: Kdybych zůstala v Číně, tak bych se k jazzu asi nikdy nedostala. Jazz je v Číně velká exotika. Proslavila se tam pouze jedna jazzová kapela – hrála ve třicátých a čtyřicátých letech v Šanghaji v mezinárodním hotelu Peace, a kupodivu přetrvala dodnes. Jinak do Číny nyní pronikají nejrůznější hudební trendy, hodně rocková muzika, ale jazz málo. A co mě k jazzu přitáhlo? Asi to, co mě zajímá v hudbě i v životě nejvíc – totiž autentičnost a svoboda. V jazzu je pro osobní i uměleckou autentičnost takřka neomezený prostor a vane z něj svobodný duch.

Hanuš: Nechyběla vám tahle improvizační volnost právě třeba v pekingské opeře?
Song: Je všeobecně rozšířenou a mylnou představou, že v čínské hudbě, a zvláště pekingské opeře, není kvůli přísné formě svobodný prostor pro improvizaci. Opak je pravdou, neboť vždy záleží na interpretovi a jeho vnitřním postoji. Když interpret vychází právě jen ze samotné hudby bez jakýchkoli předsudků kulturních i dobových, z jejího vnitřního zdroje, pak se dají najít styčné plochy i mezi tak vzdálenými hudebními projevy jako je čínská lidová píseň a moderní jazz. Když dokážete vnímat a prožívat to setkávání různých hudebních kultur, tak intuitivně vycítíte, že jde stále o jednu věc: Pracuje se sice s různými tóny, ale důležitý je člověk se svým srdcem.

Hanuš: O co se v hudbě i v životě opíráte víc – o píli a vzdělání nebo o cit a intuici?
Song: Pro osvojení řemesla je píle a studium nezbytné. Pro umění je však nezbytné srdce. Co se týče hudby a zpěvu, nejdřív vnímám píseň čistě hudebně, teprve až mnohem později si začnu uvědomovat její text. Kladu důraz ve velké míře na výraz, emoci a prožitek. Možná jsem tento intuitivní postoj přijala od rodičů, kteří si dokázali zachovat spontánnost a přirozenost. Například moje matka o sobě nikdy netvrdila, že je buddhistka nebo taoistka, jak to o sobě v Číně tvrdí strašně moc lidí, ale přitom je – aspoň jak jsem ji odmalička znala – obojí dohromady. Snad to souvisí s tím, že v čínské kultuře se nedá mluvit o žádném tradičním čínském náboženství. Buddhismus jakožto víra ve zdokonalování sebe sama je cizího původu a taoismus je spíše životní filosofie, určitý styl života. Ale tradiční čínská víra je jiná – je to kult předků. Také moje matka o tradičních svátcích uctívala předky.

Hanuš: Kde jste vyrůstala, v Pekingu?
Song: Ne. Moji rodiče žijí v menším městě, které sice není daleko od Pekingu, ale v jádru to nejsou městští lidé. Pocházejí z tradičního rolnického prostředí, do města se přestěhovali až po svatbě a dodnes si zachovali životní hodnoty svých předků, čínských rolníků.

Hanuš: O čínské kultuře se říká, že je nepřenosná, uzavřená do sebe, že si vystačí sama… Je to předsudek?
Song: Každá kultura vyrůstá z určité kulturní půdy a je nepřenosná. A každý národ si svou kulturu pěstuje, aby byl soběstačný – v tom není čínské specifikum. Podstatnějším rysem čínské kultury je to, že směřuje hodně dovnitř, že jde od formy k vnitřnímu obsahu, od zobrazení zevnějšku k zachycení vnitřního průběhu, a hlavně prožitku. Z tohoto hlediska je čínská kultura pro Evropana možná obtížněji pochopitelná a asi to chvíli potrvá než do ní pronikne, ale vstoupit do ní určitě může.

Hanuš: Není střední proud západní kultury orientován právě opačně, nesměřuje spíš zevnitř ven? Jak se Číňané vyrovnávají s přílivem tohoto středního proudu konzumní popkultury?
Song: I Číňané jsou lidé z masa a kostí, mají fyzické tělo a konzum je baví, protože tím ukájejí základní lidské potřeby. Je to v Číně velmi populární životní styl – od starých časů až po dnešek – a odpovídá té vnější cestě. Jenomže Čína se vždycky zajímala také o druhou stránku člověka, o vnitřní Já a duchovní potřeby.

Hanuš: V souvislosti se současnou Čínou se na Západě často mluví o nesvobodě. Jsou obyčejní Číňané nesvobodní?
Song: Osobně vnímám svobodu spíš jako nezávislost. Člověk může mít na rukou okovy, a přesto může být vnitřně svobodný. A platí to i naopak, může obletět svět, a svobodu mu to stejně nezaručí, protože sám sebe omezuje a svazuje svou myslí. Záleží na jeho vnitřním postoji, na tom, jak vnitřně nakládá se svým časem a prostorem, se svými možnostmi. A pokud jde o současnou Čínu – každému doporučuji, aby ji navštívil, je to svět neomezených možností. Někteří lidé ji srovnávají s Amerikou v dobách jejího rozpuku. Je to svět dobrodruhů, ale je to pořád tradiční čínský svět. Když jsme tam v roce 2006 s kapelou vyjeli a procestovali Čínu od Hongkongu až po Charbin, byl to pro mé kolegy trochu šok, protože nebyli připraveni na takovou míru odlišnosti. Ve srovnání se Západem není Čína ani lepší, ani horší – je jiná. Je to ve všem všudy jiný svět.

Hanuš: Při svých vystoupeních hovoříte o „dračím jazzu“ – co se pod tímto označením skrývá?
Song: Tak jsem nazvala jeden hudební projekt, při kterém jsem se společně s Emilem Viklickým pokusila spojit čínskou lidovou hudebnost se současným jazzovým projevem. Drak je symbolickým vyjádřením čínských tradic a jedno mé dřívější album má název Song z Dračího člunu, proto dračí jazz. Nazpívala jsem čínské lidové písně doplněné i několika moravskými a Emil Viklický k nim napsal jemné jazzové aranžmá. Tentokrát vystupuji bez kapely, jen s klavírním doprovodem Emila Viklického.

Hanuš: O co vám při dračím jazzu jde především?
Song: Lidé jsou zvyklí vnímat hudbu podle toho, co už znají. Evropané znají jazz a vědí, kam ho mají zařadit. Podobně i Číňané znají čínskou lidovou hudbu, je to pro ně stejné klišé. A když se klišé setká s klišé, nikam to nevede. Když si ale uvědomíme, že čínská hudba je utkána z téže látky jako jazz – pouze z tónů a pulsujícího srdce – tak dojde k obohacujícímu setkání.

Hanuš: Čili kulturní kořeny jsou podle vás jenom jedny?
Song: Ne, kulturní odlišnosti existují a jsou v nás lidech. Nakonec je to tak dobře, protože právě díky nim je život pestrý. Když bychom chtěli tyto rozdíly a kulturní odlišnosti smazat, svět by byl neskutečně fádní. V dračím jazzu mi proto jde hlavně o sbližování, o hledání styčných ploch mezi vzdálenými hudebními projevy, nikoli o „efektní“ mix jazzu a folklóru, který by ve výsledku rozředil a znehodnotil obojí. Ostatně sbližování kultur je také hlavní myšlenkou Čínského festivalu, jehož první ročník jsme letos uspořádali. Jde o to, abychom se naučili ke kulturním odlišnostem přistupovat jinak – ne podle předsudků a různých klišé, ale s otevřeným srdcem.

Hanuš: Čínský festival už skončil, čemu se věnujete nyní?
Song: Dlouhodobě vedu vzdělávací programy hlasových a dýchacích seminářů. Jeden je určen hlasovým profesionálům, má název Mystika za hlasem, zabývám se v něm různými hlasovými technikami a také nekonečnou oblastí nevědomí, která je pravou „půdou“, kde se hlas a hlasový projev tvoří. Ve druhém vzdělávacím programu pomáhám lidem nacházet přirozený osobnostní potenciál prostřednictvím potenciálu jejich hlasového projevu – má název Hlas dítěte v nás a je zaměřen na osobnostní růst. Obě tyto aktivity se přitom s mým vystupováním nevylučují, ale spíš doplňují. Zatímco koncerty jsou výsledným produktem tvůrčího procesu, tak tyto semináře jsou přímo tvůrčím procesem, při němž se hlasový projev formuje a utváří. Jde o to, že ke zpěvu sice používáme hlasivky, ale skutečný zpěv vychází zevnitř. A pokud nám to „vnitřně nezpívá“, tak se hlasivky brzy vyčerpají, a pak i u hlasových profesionálů nastávají problémy.

Hanuš: Nemá právě západní člověk problém s tím „hlasem dítěte v sobě“?
Song: Myslím, že vnímání hlasu vnitřního dítěte není problém pouze tady na Západě, ale že je to aktuální problém moderního člověka vůbec. V důsledku civilizačního tlaku a konzumního stylu života jsme jednostranně zaměřeni na fyzické Já, nemáme čas na vnitřní život, žijeme ve stresu, uspěchanosti. Naše vnitřní dítě má ale přesně opačné potřeby. Není se co divit, že jeho tichý a stále zoufalejší hlas přestáváme slyšet. Hanuš: Vraťme se ještě ke kulturním odlišnostem. Netajíte se tím, že jste si Čechy oblíbila, dokonce jste pronesla větu: „Moje milovaná česká země…“ Co je na té české zemi z vašeho pohledu milováníhodné? Song: Spíš bych se zeptala já vás – a co na české kultuře a zemi není krásné?

Hanuš: Třeba malost, provinciálnost, máme malá česká měřítka…
Song: Na tom něco je, ale každá kultura má světlou a stinnou stránku. Čína je obrovská a vládne tam někdy velkonárodní šovinismus. I já si někdy řeknu: „Hele, to je ale šovinistický postoj, dávej si na sebe pozor!“ Když se mi třeba nějaký Čech chce pochlubit, že tahle historická památka je pět set let stará, okamžitě se ve mně vzedme čínská hrdost na pět tisíc let starou kulturu a jsem v pokušení mu říct, že u nás v Číně by našel na každém venkovském dvoře tisíc let staré památky. Ale ta česká malost, kterou – pravda – také někdy nelibě nesu, má i druhou stránku. A tou je malebnost, kterou u velkých národů, třeba u Rusů nebo Němců, nenajdeme. Jestli chtějí být Češi na něco pyšní, tak mohou na své umění, které vychází z koncentrovaného prožívání vnitřního Já v malém prostoru. Právě tahle schopnost vede k působivé malebnosti, útulnosti a intimitě, což jsou vlastnosti typické pro českou kulturu i hudbu. Třeba lidové písně zhudebněné Bohuslavem Martinů jsou tak nádherně malebné, až neuvěřitelně krásné, protože vycházejí z nejhlubší intimity, z niterného vnímání a prožitku.

Hanuš: Plánujete, že v této „milované zemi“ strávíte zbytek života?
Song: Přiznám se, že tak dalece neuvažuji. Snad bych se jednou chtěla vrátit do Číny, ale v tuto chvíli je to příliš vzdálená budoucnost. V současnosti se intenzivně věnuji hudbě, která mě naplňuje a kterou bych si přála ještě víc propojovat s dalšími oblastmi života – a to ostatní příliš neplánuji.

Hanuš: Přeji vám tvůrčí úspěchy v budovaní mostů mezi vzdálenými kulturami a děkuji za rozhovor.
(Rozhovor byl pořízen v češtině, Song Feng-jün je diplomovaná bohemistka.)